Maxík

Barušku jsem dostala,když mi bylo 5 let. Byla to trpasličí hnědá dlouhosrstá jezevčice a byla naše zlatíčko. Když jí byl jeden rok tak prodělala psinku. Mamka s ní musela jezdit na injekce každý den,nechtěla jíst ani pít a jen ležela pod postelí. Všichni ji už obrečeli,ale ona měla obrovskou vůli žít,což nám ještě několikrát v budoucnu dokázala,a tak se z toho dokázala dostat. Z čistě panelákového psa se pak na 9 let stala psem venkovním. Tedy ne celých 9 let,protože jak byla starší,tak už nemohla zůstavat venku i na zimu,ale jinak za "mladých let" byla s naší rotwailerkou venku i v zimě. Gatinka - rotwailerka ji způsobila zranění,které taky nebylo moc hezké, ze žárlivosti s ní smýkla o zem a roztrhla ji kůži na hrudi, bylo z toho několik stehů. Nikdy nezapomenu na to,jak ji mamka nesla spící ze schodů do baráku a jak se Bára pokoušela vstát a chodit po chodbě,kde byly dlaždice na kterých jí to hrozně klouzalo. Byla úžasná